Umělecké dílo od radovan klas - "Kapota - Dita P", rozměr: 105 x 150 cm

Umělecké dílo „Kapota – Dita P“ – ostatní – 105 × 150 cm, od autora – radovan klas Obraz z kolekce obrazů, rámovaných do autodílů. Jde o koláž vzniklou jako reakce na kulinářský TV pořad „Deník Dity P“. Dita Pecháčková (redaktorka a spisovatelka, narozena 1975) se v TV pořadu doslova mazlí s jídlem a mluví o něm s takovou neskutečnou vášní, že jsem musel vytvořit obraz s abstraktně pojatým trávícím traktem a receptem na čokoládovo-čokoládové muffiny, na které mám chuť od okamžiku, kdy jsem viděl, jak je „Dita P“ ve svém pořadu v roce 2016 připravuje. Dodnes jsem je neochutnal. INSTALOVÁNO LED NASVÍCENÍ KOLÁŽE S BATERIEMI. Celek tak tvoří objekt, který je možné pověsit na zeď v interiéru. Barva: zelená Objekt lidé a portréty Styl: expresivní Jsem trochu nekomformní výtvarný umělec, který používá kombinace nejrůznějších výtvarných technik. Kreslíř, humorista a sáňkařský reprezentant PETR URBAN, který bydlí také ve Smržovce o mé tvorbě prohlásil „TY VOLE, MUSÍŠ SI S TÍM VÍC VYHRÁT, JINAK ZA TO NIKDO TY PRACHY NEDÁ A TY LEDKY CO TAM DÁVÁŠ, JSOU NA HO…“ – a mýlil se :-). Několik významných lidí si už cestu ke mě našlo. Pokorně za to děkuji. Nikdy jsem se nenechal ovlivňovat cizími názory a kritikou. V prvním řádu mi nikdy nešlo o to, aby se moje věci líbily široké mase. Dnes už se snažím být ve všem věrný sám sobě. Předem dovolte, abych se s Vámi podělil o svůj nepříjemný, dnes už překonaný ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH, jak jsem se díky výtvarné činnosti vrátil „ZPÁTKY DO ŽIVOTA“. Téměř nikdy jsem si z ničeho nic nedělal, okolní svět mně moc neovlivňoval a šel jsem si vlastní cestou. Byl jsem šťastný pokud nepřišly příkazy zákazy a „rovnání do škatulky“. Ve škole jsem se učil špatně – hlavně ekzaktní předměty. Základní škola byla pro mě skličující. Slyšel jsem často „Co z tebe jednou bude?“. Navštěvoval jsem Lidovou školu umění – výtvarku. To mně bavilo. Pak jsem taky slýchával „Ty budeš muset na nějakou uměleckou školu, ale ty na to nemáš známky!!!“. Často se mi stávalo a stává, že mně někdo položí otázku (nebo zadá úkol), a já mu odpovím tak, že mojí odpověď (nebo čin) nechápe – moje uvažování je totiž „pootočené“ oproti běžným zvyklostem – na věc se dívám i z jiného úhlu pohledu. Vypadá to tedy, že bývám „mimo“. S prospěchem ze základní školy jsem tedy neměl jinou možnost, než jít na „učnák“. Zde jsem si prospěch zázračně zlepšil a mohl k přijímačkám na střední uměleckou školu (SUPŠS Ž.Brod). Díkybohu. Byl jsem zase šťastný – až do konce vysoké školy (FUUD). Pak začal „normální“ život a já se emočně vrátil do základní školy, kterou jsem nemusel. Bylo jasné, že půjdu pracovat do malé rodinné firmy. Ale nekreativní práce s nepravidelnou pracovní dobou mně ubíjela – prostě jsem neviděl žádné světlo na konci tunelu. Po nějaké době trápení padlo nevyhnutelné rozhodnutí, najít si práci, která alespoň něco společného s mým oborem. Přes grafika, výstaváře, fotografa a produkčního jsem nakonec nejdéle působil v grafickém studiu v Jablonci n. N. Zde jsem se dobrovolně pasoval do role Ferdy mravence. Moje žena byla tehdy na Mateřské dovolené a já potřeboval každou korunu. Stal jsem se tehdy kvůli vyšší mzdě i uklízečkou se kterou byl šéf neustále nespokojený. Množily se výčitky od vedení a tím i moje nespokojenosti. Každý další den v práci byl pro mě psychicky náročnější a náročnější. Sedmý rok v této práci byl zaplať pánbůh osudný – já vyhořel. A to nejen psychicky. Když jsem si nedal říci jemnějšími náznaky, přišly i fyzické. Nejdříve je nemocná duše a potom i tělo. Jednoho všedního dne jsem se tak probudil se zablokovanými zády krkem a rukou. Na apel budíku jsem vstal chtěl jsem se obléknout i přes paralyzaci a bolesti těla – je přece třeba poslušně chodit do práce, vydělávat peníze, platit složenky a hlavně vyhovět zaměstnavateli, který mně živý. Je to přece důležité!!!. Moje žena sledovala mojí marnou snahu, jak se obléknout a důrazně mi řekla „To snad nemyslíš vážně, ty chceš jít do práce?!“. Tehdy se mi v hlavě „vypnulo“ nastavení osoby ve škatulce, ve které mi vlastně nikdy nebylo dobře a ve které jsem nikdy nedosáhl žádných větších úspěchů. Celou dobu jsem to vlastně nebyl já. S hranicemi okolo a ve škatulce jsem se nemohl rozvíjet! Já už nechci! Prostě jsem podal výpověď s vidinou vlastní nezávislé realizace a hlavně, hlavně zase začnu výtvarně tvořit – tam je můj potenciál. To mně baví. Na tomto poli jsem dosahoval úspěchů. Výtvarné umění je přece o konkrétním člověku, autorovi, který překračuje hranice „škatulky“. Toto krmí moji duši, která spoustu let chřadla a volala po tvorbě – já svoji duši špatně slyšel a myslel, že je lepší poslouchat jiné abych zaplatil složenky. Vůbec jsem nechápal, že životní náklady se zaplatí lehce a s radostí, když budu dělat to, co mně baví a naplňuje. Je třeba se nebát a dát si důvěru. Odešel jsem z práce, začal intenzívně výtvarně tvořit, rozjel svojí grafickou praxi, uspořádal svojí první výstavu po velké tvůrčí pauze a hlavně, hlavně jsem se uzdravil. Najel jsem na novou vlnu a vrátil se zpět do šťastného a plného života. I mojí rodině se tak stal život příjemnější. Díky, díky díky. Pochopil jsem, že život se nedá žít proti proudu, ale jenom a jenom v proudu. Když chce člověk udělat pro sebe něco dobrého, pak je to dobré i pro ty ostatní. Celý vesmír se spojí, aby mu v tom pomohl. Člověk nesmí jít sám proti sobě, ale pokusit se sobě naslouchat (ne ostatním). Je třeba se „přeprogramovat“, aby v sobě našel tvořivou sílu, která mu byla dána. Ještě před pár lety jsem tomu nevěřil. Pokud třeba Vás můj příběh inspiruje, stál mně ten „coming out“ za to. Nechť se Vám daří :-) Jsem členem Svazu výtvarníků ČR. Cena Grand Prix za design skla – Mezinárodní veletrh skla a keramiky Praha 1999. Mezinárodní výstava plakátů na téma SOLIDARITA – Praha 2003 – čtvrté místo. Mezinárodní oděvní výstava – Finsko 2004 – druhé místo.