Plastika „Hledící I“ – dřevo – 30 × 70 cm, od autora –
Linde von Braun Barva: bílá Objekt lidé a portréty Styl: surrealistický
Tomáš Braun (*1981) je středoškolský učitel, hudebník, skladatel,
překladatel a výtvarník. Narodil se v severočeském Děčíně. Studoval
anglický jazyk a literaturu na PF UJEP. Výtvarnému oboru se začal věnovat
poměrně nedávno, a sice díky orkánu Eberhard, který na jaře
2019 pustošil Lužické hory na Šluknovsku. Ten porazil i dvousetletou
lípu, strom jeho dětství a dospívání. Z jejího dřeva postupně
vznikají plastiky, objekty a malby, čímž se jejich autor snaží zachovat
alespoň část historie stromu, která se vzhledem k jeho odhadovanému
stáří vine nazpět v čase až na konec osmnáctého století. V tomto
kontextu je každý kus jedinečnou výpovědí, jejíž původ lze hledat ve
sdíleném historickém podvědomí. V rovině osobní autor vnímá padlý
strom jako nedílnou kulisu svého dětství. V jejímž dřevu se mu pod
rukama bezděčně objevují rané vzpomínky na události, dojmy nebo tváře,
které už dávno zapomněl, ale také skrze něj jaksi zprostředkovaně cítil
přítomnost blízkých, kteří zemřeli dřív, než je stačil poznat.
V širším ohledu lze také vnímat osudy více než deseti lidských
pokolení v jedné chalupě s lípou na dosah, stojící v podhůří
Lužických hor. Die Linde von Braun Silnice se mění v cestu. Na konci, až
u hranice cesta mizí v trsech trávy. Dál už jen patníky v příkopě a
louka, co se táhne vzhůru k lesu. Dolní Podluží, Niedergrund, U Hranice,
číslo popisné sto třicet dva. Ztrouchnivělé stavení staré snad čtvrt
milénia. Dům, jehož existenci kdosi stvrdil útlou lipkou, když ji hrdě
vsadil do země hned za svojí chalupou, kde taky zplodil dítě. Otevřeš
dveře, ona tam, pět chlapů by ji neobjalo. Přes dvě a půl stovky cyklů
vzlínání, osmózy, pučení a mrazu. Další a další letokruh. Chalupa,
kterou přerostla, neživá schránka, věc. A stejně tak, i věci uvnitř
ztrácejí svou podstatu bez lidí, kterým patří. Ti už jsou dávno pryč,
vyhnaní a mrtví, jejich statky v trávě tam, kde kdysi stály domy. Die
Linde. Ta, která tu byla s nimi a nakonec je všechny přežila. To jí teď
všichni patří. Desátého března dva devatenáct se Lužickými horami
prohnal orkán Eberhard. V noci na jedenáctého ve tři ráno třicetimetrový
monument nevydržel atak větru a zřítil se mezi dvě stavení (kořeny
s hlínou vydechly na západ, vrcholky listoví ležely k východu) do
jabloní. Ani jedné neublížil. Ubohá Linde von Braun… i mě si pamatuje,
stejně jako bytí každého člověka, který v jejím stínu snídal,
pracoval, odpočíval, radoval se, plakal, byl milován nebo zastřelen.
V každém jejím kusu jsou zakleté naše životy – sny, touhy, démoni,
bůžci i slova. V pokroucených liniích, ve zčernalých, prožraných
pahýlech ulámaných větví číhají naše tváře.
