Na návštěvě u Ráchel Smékalové

Dům, ve kterém rodina našla svůj domov, stojí v samém srdci Prahy už od 13. století a patří k nejstarším původním rezidenčním domům v okolí Vyšehradu. Než se do něj Ráchel se svojí rodinou přestěhovala, prošel jejich byt kompletní rekonstrukcí, která se z původně plánovaných několika měsíců protáhla téměř na celý rok.

„ Původní dispozice by nám úplně nevyhovovala, ale díky rekonstrukci, kterou jsme tu provedli, jsme si splnili všechny sny o tom, jak má náš domov vypadat a jak se v něm chceme cítit.”

Pro Ráchel bylo při rekonstrukci bytu důležité vytvořit dostatek úložného prostoru a zároveň se zbavit chodeb, aby tak vzniklo co nejvíce pokojů a velké společné zázemí v podobě obývacího pokoje a jídelního koutu. Celý interiér tak působí jako jeden velký otevřený prostor, kterým se dá volně procházet a probíhat. Dispozice tak dostala na vzdušnosti a dokonale odpovídá potřebám celé rodiny.

V bytě najdeme řadu ikonických předmětů, které odrážejí jak současnou českou designérskou scénu, tak i Rácheliny cesty do zahraničí, odkud si občas přiveze něco nového. Stěny působí téměř jako byste se ocitli v galerii – zdobí je obrazy současných autorů, které Ráchel osobně zná nebo s nimi přišla pracovně do kontaktu.

„Myslím, že mě vystihuje nábytek, který mi přijde do cesty.”

Nic tu zkrátka není náhodně ani jako pouhá výplň prostoru. Každý objekt má svůj vlastní příběh a Ráchel vám ke každému z nich s nadšením povypráví historku o tom, jak se dostal až k ní domů.

Interiér tak vznikal postupně z předmětů, které Ráchel přicházely do života. Sama říká, že při výběru vnímá jakousi synergii mezi sebou a konkrétním kusem nábytku, který jí vstoupí do cesty. A právě díky tomu často objeví krásné věci i za nečekaně nízkou cenu.

„Naše interiéry jsou poskládané jako mozaika věcí, které mi přišly časem do cesty. Na rozdíl od interiérů mých klientů, kdy jdeme od nuly, je náš domov opravdu taková lepenice objektů, které se mnou jdou z bytu do bytu. Jsem prostě sběratelka,“ uvádí Ráchel.

Oproti předchozímu bydlení se Ráchel nejvíce těšila na to, že budou mít v bytě dvě koupelny. S nadsázkou říká, že se dvěma syny a jedním mužem je doma v menšině, a proto si přála vytvořit jednu koupelnu jen pro sebe – holčičí a něžnou.

Dnes ji vnímá jako své malé útočiště, místo, kam si chodí odpočinout a na chvíli vypnout. Často si během dne dopřeje koupel, kterou bere jako svůj denní restart. „Pro někoho je pauzou oběd, pro mě vana,“ říká s úsměvem.

Rekonstrukce měla původně podle prvních představ vypadat jednoduše – přijít, zbourat jednu zeď, vymalovat, dokončit podlahu, hotovo, bydlíme. Realita ale byla úplně jiná. Osm měsíců trávila Ráchel téměř každý den na stavbě, obklopená prachem a neustálým chaosem, špinavá a to navíc se dvěma malými dětmi.

S odstupem ale říká, že to je celá ona. Věci si často nejdřív vysní, zidealizuje a teprve potom přichází střet s realitou. Jakmile se však pro něco rozhodne, není cesty zpět a nezbývá nic jiného než vše dotáhnout do konce.

„V ideálním případě bych propojila mou fantazii a praktično, což znamená, že bych tady chtěla navrhnout spoustu vestavěných prvků, skříně, úložné prostory. Udělat nějaké hidden věci nebo vyřešit jinak kuchyň. Ale jak říkám, v tuhle chvíli to zatím nejde. Takže je to hlavně o mé imaginaci.”

Jedním z triků, který Ráchel doporučuje i svým klientům, jak dosáhnout velkorysosti prostoru, je přemýšlet nad jeho hloubkou. Té lze podle ní docílit například opakováním určitých prvků, které interiér vizuálně propojí a dodají mu větší plynulost. U někoho to může být pruhované křeslo v jednom pokoji a pruhované tapety v druhém pokoji.

„U nás je to právě třeba propojení stropních světel, což znamená, že na té vysoké úrovni, když se člověk podívá nahoru, vidí, že se celý prostor skrze lustry propojuje a má flow. Člověk postupně jde jednou místností, druhou, až dojde na konec. A je to, jak kdyby to všechno bylo propojené a dávalo dohromady smysl,” vysvětluje Ráchel.

Od začátku bylo pro Ráchel důležité vytvořit bezpečný a pevný domov pro své děti – místo, které budou vnímat jako opravdu své. Sama vyrůstala v domě, kde měla pocit jistoty a zázemí, a přála si, aby stejný pocit měli i její děti. Aby jednou mohli říct: tady je náš domov, tady jsme s mámou a tátou.

„Moje motivace byla vytvořit domov pro naše děti, kde to opravdu bude jejich.”

Přestože je byt dnes plný života a radosti, stále v něm vidí prostor pro další proměny. „ Teď třeba čekám, že tu pak jednou v kuchyni, kterou máme dočasně z druhé ruky, uděláme něco nádherného úplně nového originálního. Možná si i trochu počkáme, až tu děti nebudou pořád kopat balonem nebo střílet z luku,” směje se Ráchel.

I současný gauč pořídili z druhé ruky a Ráchel ho vnímá hlavně jako praktické a dosavadní řešení. S malými dětmi totiž dobře ví, jak velkou zátěž sedačka v rodinném provozu dostává. S úsměvem říká, že by si například nedokázala představit mít doma ikonickou Togo od Ligne Roset nebo svoji vysněnou Soriana sofa a zároveň je kvůli dětem zakrývat dekou. I proto zatím dali přednost racionální volbě, která odpovídá jejich současné životní etapě.

„Jsme hodně family oriented. Takže nás náš domov neomezuje, ale sbližuje.“

I když je interiér neustále v pohybu a podléhá každodennímu rodinnému životu, neztrácí nic ze své kvality, estetiky a půvabné atmosféry. Celý byt je tak živým, neustále se vyvíjejícím prostorem, který je tvořen s láskou, trpělivostí a ohledem na potřeby dětí a celé rodiny.