Malba „Poledne“ – akrylové barvy – 130 × 90 cm, od autora –
Jana Lavinger Abstraktní malba válečkemnesignováno Barva malby: černá
Objekt na malbě abstraktní Styl malby: abstraktní Jmenuji se Jana Lavinger a
vítám Vás v mé galerii. Vždy svým studentům říkám, že proces při
tvorbě je mnohem důležitější než výsledek, a proto se tak dá pojmout
i můj příběh. Nikdy jsem neměla ambice, aby mé obrazy visely
v galeriích. Tvořila jsem a tvořím celý život pro radost z prožitku,
který během malování vždy mám. Malba je pro mě až spirituálním
zážitkem. Člověka malování a vůbec tvorba umění posouvá dál nejen ve
zlepšování techniky ale ve smyslu proměny člověka zevnitř. Proč vlastně
maluji? Kresba je základ a je dostupná všem, tak to učím i své studenty.
Mě dnes více baví práce s plochou než s konturou. Jak jste si mohli
povšimnout, baví mě tvořit velké formáty. Když jsem z blízka, mám
pocit, že do nich mohu vstoupit. Velký formát mi také dovoluje mnohem lépe
abstrahovat a tím taky dát divákovi šanci si spoustu detailů domyslet. Kdy
se ti nejlépe tvoří? Nejlépe se mi tvoří, když můžu mít puštěnou
hudbu, je to takový dopping. Většinou maluji, když se potřebuji rozptýlit,
ale pravdou je, že se potřebuji cítit dobře, aby to dobře dopadlo. Náměty
přichází většinou krátce před malováním. Udělám si rychlý návrh a
hned jdu na to. To dřív bylo pro mě nemyslitelné. Tvorba nebyla tak volná a
abstraktní. Když jsem v plenéru, také nemaluji přesně to co vidím, ale
zachycuji atmosféru, potřebuji zachytit to, jak to na mě působí. A pak
najít tu svou „flow“, kdy jsem jen já a plátno, utečou 4 hodiny a já
zapomenu vnímat čas. To je ten nejlepší pocit, jaký z tvorby mohu mít.
Jak předáváš umění ostatním? Tak, jak jiné posouvá zážitek
z divadla, z kostela či koncertu – já tu hudbu nebo představení nemohu
rozdat bezprostředně hned. Musím makat rok, abych udělala vernisáž. Nejsem
sice introvert, ale je to krásné ta vnitřní komunikace sám se sebou, se
svým vnitřním já, protože mě nikdo neruší. A taky jsem zproštěna
hanby, když se mi obraz nepovede. Prostě ho vezmu a vyhodím. Proč zrovna
váleček? Spousta lidí se mě ptá, jak jsem přišla k technice válečku.
Pravdou je, že jsme s kolegyněmi v práci váleček používaly na
nanášení plochy a nějak mě to napadlo, že by se tím vlastně dalo
pokračovat. Zkusila jsem namalovat takto dva obrazy, vzpomínky na cesty do
Anglie a oba obrazy byly hned pryč. A tak jsem u válečku (zatím) zůstala.
Váleček mě baví, protože z blízka vidíte vlastně jen fleky, ale
z dálky uvidíte obraz velice konkrétně. Struktura nabízí potěšení
z každého detailu z výsledného celku, na který se vždy ale budete dívat
jinak. Jaké jsou tvé ambice? Moje ambice jsou prosté – stačí mi malý
prostor, kde mohu své obrazy ukázat nejbližším, kteří mají z mého
umění radost, nebo vlastně jakýkoli divák, kterého můj obraz opravdu
osloví. Pro mě je úspěch, když někdo obraz opravdu koupí – smění
svou energii (za hodiny kdy musel vydělat danou sumu) za mou energii. Tato
výměna energií je pro mne mnohem více, než samotný výdělek. Takto mám
potom opravdu pocit, že o mé umění někdo stojí.
