Příprava zelené Matchy Zářící zelená Matcha/Maccha se dává přímo
do čajových nádobek, přelívá horkou vodou a pění bambusouvou metličkou.
Mačča – Matcha – práškový čaj – Nefritová pěna Pod tímto
mazlivým jménem se skrývá unikátní práškový čaj, jenž má za sebou
tisíciletou historii, nejprve v Číně a od 12. století i v Japonsku.
Používá se při věhlasném japonském čajovém obřadu. I jeho civilní
pití by však mělo být slavnostním úkonem. K výrobě dobré Matchy
(Macchy) jsou jemné Gyokuro lístky napařovány, sušeny ve vzduchu a nakonec
po odstranění všech stonků drceny kameny na jemný prášek. Matcha se
stejně jako Gyokura vyrábí výlučně z nejkřehčích čajových lístků
nasbíraných brzy zjara na zastiňovaných plantážích. Na rozdíl od Gyokura
se ovšem lístky při zpracování nesvinují, ale po usušení se z nich
speciálním postupem vypreparují všechny žilky. Vzniklé listové útržky
či vločky se nazývají tenča. Tato surovina se posléze rozemele na
velejemný čajový pudr jasně zelené barvy. V minulosti se čaj drtil ve
zvláštních kamenných mlýncích těsně před podáváním, aby byl co
nejčerstvější a nepřišel o jediný odstín své výborné chuti a vůni.
Matcha se používá i na výrobu sladkých, chlazených osvěžujících
čajů, jež jsou vhodné pro běžné pití. V potravinářství jsou hrubší
druhy tohoto čaje využívány k ochucování jídel, výrobě čajové
zmrzliny, bonbónů nebo žvýkaček. Rozdílné druhy a tradice pití zeleného
čaje V Číně se v dřívějších dobách při vaření čaje používaly
čerstvě nasbírané lístky. V některých oblastech s nedostatkem jídla se
čajové lístky smíchaly s rýží a daly vznik koláči, který se pak spolu
s bylinkami, zeleninou a kousky masa použil na výrobu výživné polévky.
Později se čerstvé lístky napařovaly a formovaly do malých stlačených
koláčků nebo tablet, vysoušely a před přidáním do vroucí vody
rozdrtily. Za dynastie Tang v letech 618 až 903 n. l. bylo běžné pít
nálev ochucený cibulí, zázvorem, mátou, kousky pomeranče nebo solí.
Šlehání práškového čaje v horké vodě v 10.–12.století šířili
buddhističtí kněží. Většina zelených čajů, které se dováží do
Evropy, pochází z Číny a Japonska. Čínské čaje se suší a tvarují
bezprostředně po sklizni, například klasický Chun mee nebo malé srolované
kuličky oblíbeného čaje Gunpowder. V Japonsku se lístky před tvarováním
a sušením ošetřují parou. To jim dodává výraznější vůni, někdy až
rybí chuť a více hořkosti, pokud jsou luhovány déle než 2–3 minuty.
Mezi tradiční japonské zelené čaje patří hrubá a stonkovitá Bancha,
tmavě zelené jehličky čaje Šejcha, pražená Hojicha a Genmaicha
s typickým přídavkem pražené rýže. Drahé Gyokuro a také Matcha
(práškový čaj na čajový obřad) jsou poněkud vzácnější. V Mongolsku
se používají kostky zeleného čaje, které se před vařením rozdrtí na
prášek a smíchají s mlékem a solí, v Maroku je zelený čaj základem
pro tradiční mátový čaj s cukrem. Připravuje se ve vysokých zdobených
konvicích, ze kterých se hotový z výšky nalévá do malých sklenic.
Zelený čaj – Bílý čaj – Černý čaj Zelený čaj a bílý čaj se
stejně jako černý čaj získává z čajovníku, avšak neprochází
procesem fermentace (okysličování), takže při produkci nedochází
k žádným chemickým změnám. Proto si čajové lístky zachovávají
původní zelenou barvu. Co do chuti je zelený čaj více hořký než černý
čaj díky většímu obsahu tříslovin. Bílý čaj je však mnohem
jemnější. Vitaminy a minerální látky zůstávají beze zbytku uchovány.
Z historie byl zelený čaj prý náhodně objeven čínským císařem a
léčitelem Šen Jungem v roce 2737 před naším letopočtem. Několik
lístků mu spadlo do nádoby s vroucí vodou, kterou pil z hygienických
dovodů pouze převařenou, když odpočíval pod divokým čajovníkem. První
čaj dovezený do Evropy (kolem roku 1610 Holanďany z Číny) byl právě
zelený čaj. Objevení řízené oxidace a sušení čajových lístků do
podoby černého čaje následovalo potřebu zajistit delší trvanlivost
potřebnou pro přepravu do Tibetu, muslimských zemí a později i do Evropy
s rozmachem čajového obchodu.
